Anna Matvejevová: Ďatlovův průsmyk aneb Záhada devíti by Akropolis

Anna Matvejevovรก

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 1

3.4.2018 6:59:47

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 2

3.4.2018 6:59:47

Anna Matvejevová

ĎATLOVŮV PRŮSMYK aneb Záhada devíti

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 3

3.4.2018 6:59:48

Vydáno za podpory autonomní nekomerční organizace Institut překladu, Rusko (AHO «Институт перевода», Россия) Издано при поддержке АНО «Институт перевода», Россия.

Перевал Дятлова или Тайна девяти : роман © Anna Matveeva, 2005 Agreement by www.nibbe-wiedling.com © Translation Markéta Klobasová, 2018 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2018 © Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-208-2 ISBN 978-80-7470-209-9 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-210-5 (ePUB)

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 4

3.4.2018 6:59:48

„HLEDÁME TO, CO JITŘÍ NAŠE SVĚDOMÍ“

Je to asi nejpodivnější příběh, který se ve 20. století na Urale udál. V únoru 1959 prošla skupina studentů Uralského polytechnického institutu skrz průsmyky nevysokého, ale drsného Severního Uralu po trase s nejvyšším stupněm obtížnosti. Vedl je soudruh Igor Ďatlov. Ve skupině byly dvě dívky. Cesta probíhala poklidně a podle plánu — byli to profesionálové. Ale najednou došlo ke katastrofě. Během jednoho noclehu, již za tmy, se stalo něco natolik děsivého, že to vylekalo i ostřílené a zocelené dobrodruhy, kteří uměli přežít jen s nožem v jakýchkoli podmínkách. Rozpárali stan, nechali všechno ležet, vyběhli ven na mráz (někdo oblečený, někdo jenom v ponožkách) a vrhli se dolů ze svahu, s sebou tři své raněné kamarády… Po několika kilometrech se zastavili, vzpamatovali se a začali hledat způsob, jak se zachránit — za mrazivé noci, bez teplého oblečení, bez svítilen a seker, s raněnými… Nezachránil se nikdo. Ani jeden se rána nedožil. Ale všichni, kdo zůstali při vědomí, se bili jako lvi — za sebe i za druhé. A opuštěné sněhové závěje v horách uchovaly „dynamické pózy“ lidí plazících se k opuštěnému stanu. Hledali je dlouho. Hledali je ze všech sil — vrtulníky i lyžařskými oddíly. Našli je. A onen průsmyk u Hory Mrtvých pojmenovali Ďatlovův průsmyk. Doposud není jasné, co se té únorové noci v dalekém zasněženém průsmyku vlastně stalo. Teorií existuje řada. Dopad rakety, napadení 5

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 5

3.4.2018 6:59:49

uprchlými vězni, opilecká rvačka kvůli dívce nebo pomsta prastarých bohů, test vodíkové bomby nebo vražedné kvílení ultrazvuku vznikajícího turbulencemi větru mezi útesy. Ale záhada, proč k tomu došlo, je o to podivnější, když si uvědomíme, kdo byly oběti: byli mladí, silní, chytří, rozhodní, zkušení, přátelští a čestní. Elita budovatelů komunismu. Tragédie příběhu skupiny Igora Ďatlova samozřejmě spočívá ve smrti mladých lidí, ale její dramatičnost tkví v tom, že zemřeli právě oni. V té době by byli schopni projít výcvikem kosmonautů a dnes zase tvrdým castingem na nějakou super reality show, ale osud, stejně jako pohanský tyran, si nejlepší mladíky a dívky zřejmě vybral jako obětinu pro Minotaura. Je to nespravedlivé. Pocit nespravedlnosti přetrvává už čtyřicet let právě proto, že příčina jejich smrti zůstává neobjasněná. S Minotaurem je to alespoň pochopitelné — zvíře potřebovalo žrát. Ale jaké zvíře přijalo oběť na svazích Cholat Sjachyl, Hory Mrtvých? Pocit nespravedlnosti provázející tuto záhadu je hlavním motorem románu Anny Matvejevové. Vyluštění záhady je důležité, ale často se stává hlavním cílem. Aby byla pravda odhalena, začíná konspirátorský balet, žonglování s fakty, akrobacie názorů. Bolest duše je vytěsněna hrou rozumu. Nicméně Anna Matvejevová byla po rozpadu SSSR první, kdo o Ďatlovově výpravě napsal knihu, a stanovila tak kritéria vyšetřování: „Hledáme to, co jitří naše svědomí.“ Prvenství Matvejevové milovníci záhad ignorovali, protože je hnala pouze krvelačná, prostoduchá zvědavost. Anna Matvejevová nachází řešení záhady. Bez toho by to nešlo. Ale souběžně s prací s dokumenty konstruuje druhou příběhovou linku. „Vyšetřování“ vede hlavní hrdinka, mladá žena, která se z vůle osudu začala zabývat příběhem o Ďatlovově výpravě. Jsou „divoké devadesátky“ a hrdinka netrpí kvůli nedostatku peněz, ale kvůli tíživému státnímu tajemství ohledně Ďatlovova případu. Život se jí rozpadl: opustil ji milovaný, spustil se s kamarádkou. Ale pochopil, že udělal chybu. A začal opatrně navazovat hloupě zpřetrhané nitky, začal obnovovat jejich vztah. V románu Matvejevové se současně 6

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 6

3.4.2018 6:59:49

a jaksi vzájemně zlepšuje život hrdinky — a zdvihá se plesnivý příkrov tajemství o smrti Ďatlovovy výpravy. Proč to tak Anna Matvejevová udělala? Román není literaturou faktu. Soubor dokumentů je pro nadšence, román pro všechny. A román potřebuje, aby čtenář fakta, nebo přesněji dokumenty, prožil společně. Tím, že hlavní hrdinku posadila k archivním dokumentům o Ďatlovově případu, dosáhla Matvejevová toho, že pro čtenáře se příběh Ďatlovců stává součástí osudu hlavní hrdinky. Tím, že se čtenář vcítí do ní, se vcítí i do členů výpravy: je to jako ozvěna. Jednoduchost této literární metody ji dělá složitou. A nakonec kontrast dvou linií románu — příběhů členů výpravy a hlavní hrdinky. Tato dvojkolejnost je vzdáleností, která vytváří stereo efekt nutný pro správné pochopení události. Tragédie Ďatlovovy výpravy je dědictví historie, ale jejich drama je aktuální i nyní. Kontrast umožňuje spatřit tento nezřetelný, ale velmi důležitý smysl dramatu. Matvejevová převádí tragédii do dramatu, protože je to tak správnější. V tragédii se zapřísahají, v dramatu pláčou; v tragédii svírají pěsti, v dramatu lidi bolí srdce; tragédie je teď, drama pořád. Nakonec, tragédie je to pro oněch devět, kteří kdysi v roce 1959 odešli do nevlídných, mystických hor Severního Uralu, neznajíce nic o svém osudu. A drama je to pro ty, kteří zemřelé doposud litují. Alexej Ivanov

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 7

3.4.2018 6:59:49

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 8

3.4.2018 6:59:49

OD AUTORKY

Událost, o níž se mluví v této knize, je skutečná. Vše se doopravdy stalo. Před více než čtyřiceti lety Sverdlovskem otřásla záhadná smrt devíti turistů, ačkoli v roce 1959 o ní mimo město věděl málokdo. Vojenská správa a vedení strany vše převzaly pod svou kontrolu. Ale tragédie lidi znepokojovat nepřestala. Ani dnes, zahalená tajemstvím, nedává spát dokonce ani těm, kdo s turistikou nemají nic společného a nikdy na Urale nebyli. Od té doby, co můj román vyšel poprvé (v rukou právě držíte překlad třetího vydání, mezitím vyšlo v Rusku páté, a pokud bychom počítali i časopis, tak šesté), se objevily nové výzkumy, knihy, filmy. Někdy se mi zdá, že obecný zájem o Ďatlovovu výpravu je přehnaný, že bychom měli duše těch mladých lidí nechat odpočívat v pokoji… Dokonce cítím určitou svou vinu v tom, že se tragédie v průsmyku změnila na „oslavu kolektivního neštěstí“. Ale pravda se stejně jako dřív neprokázala, případ není uzavřen a nemůžeme říct: ano, teď víme, jak to bylo, vše je jasné, odpočívejte v pokoji. Ve své knize jsem chtěla prezentovat příběh roku 1959 očima člověka, který onu tragédii prožívá po mnoha letech. Mým cílem nebylo odhalit strašlivé tajemství Hory Mrtvých — ten stojí před vámi, drazí čtenáři, já jsem se pouze snažila udělat vše, abych vám to usnadnila. Dokumenty uvedené v knize jsou publikovány dle originálů, někdy trochu zkrácené. Hrdinové ze současnosti jsou vymyšlení, ačkoli někteří mají svou předlohu v reálných osobách. 9

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 9

3.4.2018 6:59:49

Lidem, kteří se osobně účastnili pátrání či se osobně setkali se zemřelými, nebo mají své vlastní verze příběhu, ze srdce děkuji za věrné přátelství a snahu dosáhnout spravedlnosti, a také se jim omlouvám v tom případě, pokud se naše názory rozcházejí. A ještě něco. Musím vás varovat, je to děsivé čtení. Nic jsem si nepřisadila, nebylo třeba. Příběh Ďatlovovy skupiny je sám o sobě opravdu strašlivý. Někteří lidé se mi svěřili, že v touze rozkrýt onu záhadu se do pátrání tak ponořili, že si zprvu neuvědomili, že se jim začínají dít podivné věci. Žádná mystika, možná je to všechno jenom náhoda. Pro čtenáře, které zajímají pouze faktické informace, je v knize vyznačena speciální trasa: přeskakujte obyčejný formát textu. Anna Matvejevová

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 10

3.4.2018 6:59:49

Za pomoc při psaní románu děkuji autoru několika verzí Alexeji Koskinovi, archivářce Jeleně Koskinové a také: Innokentiji V. Šeremetovi, Vladu Někrasovovi, profesoru A. K. Matvejevovi, Taťáně Ďatlovové-Perminovové, Igoru a Světlaně Dubininovým, Jegoru Něvolinovi, Marii Budinové a všem, kterým záleží na památce turistů z Ďatlovovy výpravy.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 11

3.4.2018 6:59:49

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 12

3.4.2018 6:59:49

Věnováno devíti

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 13

3.4.2018 6:59:49

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 14

3.4.2018 6:59:49

Kdo neví, mluví, a kdo ví, mlčí

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 15

3.4.2018 6:59:49

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 16

3.4.2018 6:59:49

část první

ZA DENNÍHO SVĚTLA A SLUNEČNÉHO DNE [Rok 1999]

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 17

3.4.2018 6:59:49

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 18

3.4.2018 6:59:50

V mém bytě je strašná zima. Na vnitřním teploměru vevnitř je jedenáct stupňů. Fantazie se domáhá medvědích kožešin, hrubých rukou, hřejících si u ohně mrazem rozbolavělé kosti — a aby mihotání plamenů putovalo po zarostlých tvářích. Nezbytně. Je půlka listopadu a začala tradiční uralská zábava — bitva o teplo. Až do března se budu z postele vykopávat do studeného ranního života. Kocour měkce skáče na parapet a skrz okno, kde je černo a odkud se ozývá vrzavé křupání sněhu, si prohlíží to, co vidí a chápe jenom on. Já se zimou ve svém bytě nebojuju, nestěžuju si. Nemá to smysl. Budou mi tvrdit, že náš starosta je zloděj a teď je mi zima kvůli tomu, že jemu, parchantovi, je teplo. A ještě mi řeknou, že nové domy zřídkakdy bývají teplé — a můj dům nový je, je mu teprve pět let. A topení je tu špatné a okna taková, že nejdou zateplit. Zachraňuju se umělým teplem přímotopu a nespočetnými hrnky čaje a čekám na jaro. A žít se dá, i čekat se dá, akorát poslední dobou se mi jako film zdává stále jeden a tentýž sen. Vysoké závěje, černé smrky, tenké křivé břízky. A v ten předposlední rok tisíciletí ke mně letí svist vražedného větru a jako jeho tichý doprovod — těžký dech umrzajícího člověka. Kousky zmrzlého sněhu na rudé tváři. Ztuhlé dlaně. Zavřené oči. 19

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 19

3.4.2018 6:59:50

Večer kontroluju, jestli je pořádně zamčeno. Žijeme v takové době, že zástrčky a mříže jsou naši nejlepší přátelé. Opatrně beru za kliku a pak, pro jistotu, se dívám kukátkem ven. Stojí tam lidi. Tiše a nehybně. Maličké sklíčko kukátka deformuje jejich tváře, ale vidím, že se usmívají. Dvě dívky a několik mužů. Všichni v lyžařských kalhotách a větrovkách. „Za kým jdete?“ ptám se. Mlčí. Všimnu si lyží opřených o stěnu. Co je to napadlo, jít na lyžařskou výpravu v takovém počasí? Jsou to blázni. Kocour se mi motá kolem nohou jako motýl. Na chodbě nikdo není. Otevírám dveře. Cítím příjemnou vůni cigaret a u rohožky je sníh.

1. Ráno mi na dveře začali bušit tak silně, jako by je zatloukali hřebíky. Se mnou vevnitř. Mrkla jsem na hodiny — půl osmé, bídáci! — a vyskočila jsem z teplého útočiště peřin. „Aňo, honem otevři!“ To jsem zaslechla ještě po cestě ke dveřím, s dovětkem pláče, křiku a dalších příznaků kolektivní paniky, která zcela eliminuje prvotní zlost právě probuzeného člověka. Na chodbě, kde včera byli lyžaři, stála má sousedka Ira a s ní ještě nějací lidé. „Aňo, potřebuju si od tebe zatelefonovat. Zemřel Emil Sergejevič.“ Ira vzlykla a začala mluvit rychleji. Z jejího vyprávění jsem pochopila jenom málo — Ira vždycky drmolí. Zatímco ode mě volala záchranku, policii a pohřební službu, vyšla jsem na odpočívadlo, prodrala se mezi zády soustrastných sousedů a vešla do Irinina bytu. 20

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 20

3.4.2018 6:59:50

Její tchán Emil Sergejevič ležel na podlaze a já pohledem zavadila o jeho nepřirozeně rovné nohy v papučích prošoupaných na prstech. „Srdce,“ řekl někdo nenápadný za mými zády. To, že Emil Sergejevič je už nějakou dobu nemocný, jsem věděla. Byl to přátelský starý pán, i když zase ne tak starý, jestli jsem to dobře pochopila, do důchodu šel asi před čtyřmi lety. Strašně rád četl a pořád si ode mě půjčoval knihy. A já mu je navzdory svým zvyklostem dávala ráda — nesnáším, když se mých věcí dotýkají cizí ruce. Emil Sergejevič byl velmi opatrný a knihy mi věčně vracel zabalené do Literárních novin. Zesnulý stařec vypadal uhlazeně, dokonce krásně — ne jako člověk, jakým býval za svého života. Ira práskla dveřmi. „Aňo, co děláš, vždyť máš otevřený byt!“ A když opět uviděla Emila Sergejeviče: „Ach, co teď bude?“ Irinino rozpoložení bylo pochopitelné. Tchán byl pro ni a jejího malého syna jedinou oporou. Žili z Emilova důchodu a přivýdělku, jehož podstatu jsem neznala. „No nic,“ utřela si Ira slzy, „zato umřel bezbolestně.“ Jako za co? napadlo mě. Nahlas jsem řekla: „Iro, je mi to vážně hrozně líto. Můžu ti nějak pomoct?“ Ira řekla, že děkuje, ale ne. Čím bych jí taky pomohla? Při odchodu jsem se přece jenom rozhodla zeptat: „Vím, že se to vůbec nehodí, ale… nevidělas včera v noci u nás na patře skupinku lyžařů?“ Ira mlčky potřásla hlavou a znovu se propadla do svého smutku jako do hluboké nory. Na pohřeb Emila Sergejeviče jsem se nedostala — musela jsem letět do Moskvy. Jednali jsme o mé knize, takže jsem tu schůzku nemohla odřeknout. Letěla jsem v letadle nad zasněženou zemí a představovala si, jak Emila spouštějí do hrobu na Širokorečenském hřbitově. Vedle 21

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 21

3.4.2018 6:59:50

je náhrobek jeho syna, Irinina muže, kterého na ulici zabili nějací opilí výrostci. Na sněhu vedle vchodu jsou smrkové větvičky. A když jsem se za čtyři dny vrátila, proklínajíc všechny a všechno, protože ta schůzka byla naprosto pitomá, můj román do toho nakladatelství vůbec vzít nechtěli — mohli mi to, parchanti, říct i po telefonu — Ira v sousedním bytě už nebyla. „Odjela k matce do Serova, i se synem,“ vysvětlila Naděžda Georgijevna z devadesát pětky. „Říkala, že ten byt bude pronajímat. Nevím, Aňo, kdo se sem nastěhuje. A že se nebojí, vždyť tam nechala nábytek i koberec…“ Koberec a nábytek má Ira hrozný, ale Naděžda Georgijevna žije ještě hůř a nemá to s čím srovnat. A zima je u Iry stejná jako u mě. A to tam žilo i dítě! Odvrátila jsem se od Naděždy Georgijevny, abych konečně otevřela dveře k sobě, ale stařenka řekla: „Aňo, zaskoč ke mně.“ Rovnou s taškou — ale zdvořilá! — jsem vešla do omšelé devadesát pětky. Do nosu mě uhodil příšerný stařecký pach: směs léků, staré kůže, bídného, nekvalitního jídla a vlněných ponožek, ve kterých někdo chodil už několikátý den. Nicméně rty měla Naděžda Georgijevna namalované. Podala mi tlusté složky napěchované papíry a dvě velké pomačkané hnědé obálky roztržené na krajích. „Irinka říkala, že ti to mám předat. Emil Sergejevič nad těmi papíry pořád sedával a říkal, že by se s tebou měl poradit, vždyť jsi spisovatelka. Ale styděl se. Jenomže teď, povídala, jsou akorát na vyhození. Ovšem tobě by se prý třeba mohly hodit.“

2. Vešla jsem do naprosto vymrzlého bytu. Kocourek mě bleskurychle vystřelil přivítat, až mu drápy sklouzly po parketách. Udělal policejní otočku a sám se vylekal, sklopil uši. 22

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 22

3.4.2018 6:59:50

„Nezapomněli tě krmit, Schumi?“ Hodila jsem Emilovy složky i obálky na křeslo a vydala se do kuchyně postavit vodu na čaj. Zvláštní, na čaj už se dávno nestaví, prostě stisknete knoflík, ale ten obrat zůstal. Za zády se mi ozvalo plesknutí a dlouhé zašustění. Schumacher vyskočil na opěrku křesla. Obsah složky a obálek pokryl podlahu jako druhý koberec. Papíry, naťukané na starém psacím stroji Moskva, dokumenty s různými rukopisy psané přes kopírák, xerokopie map a náčrtků, výstřižky z novin okopírované tak, že se uprostřed sněhobílého listu neobratně krčila droboučká noticka, fotografie mizerné kvality a tlustý svazek o asi dvou stech stranách (to on tak hlasitě pleskl o podlahu). Zvedla jsem ho. Světlešedý tisk — ještě jedna xerokopie. A očividně nekompletní — chyběla spousta stran. Po osmé byla hned dvacátá pátá.

SPIS Č. __ ukončené trestní řízení VE VĚCI ÚMRTÍ TURISTŮ NEDALEKO HORY OTORTEN zahájeno … r. 1959 ukončeno … r. 1959

Namátkou (a očividně úspěšně) jsem otevřela složky.

Okolnosti případu: 23. ledna 1959 se amatérská skupina turistů o 10 členech vydala na lyžařskou túru po trase Ivděl — Hora Otorten. Z oblasti osady 2. Severní šlo na túru 9 lidí. 1. února 1959 zahájila skupina výstup k hoře Otorten a večer rozbila tábor u vrcholu 1079.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 23

3.4.2018 6:59:50

V noci na 2. února došlo za neobjasněných příčin k úmrtí všech 9 lidí.1

Jako další byla ve složce případu fotografie lyžařů, kteří stáli před mými dveřmi minulý pátek. Dvě dívky s kulatými obličeji, brunetka a blondýnka, veselý kluk v klobouku, ještě jeden, s trochu šikmýma očima (takoví se mi líbí — kluci i oči)… Ale vždyť uběhlo čtyřicet let! A i kdybych připustila, že jsem se zbláznila a mám vidiny, tak nechápu, co ode mě ti lyžaři chtějí! Nejsem dobrodruh, a dokonce ani milovník přírody, nikdy jsem nemusela stanovat nebo běžkovat a hlavně, je mi teprve třicet, nikoho z nich jsem neznala. Nemohla jsem znát! Znovu (a teď už od začátku) jsem otevřela kopii policejního spisu a začala jsem číst všechno popořadě.

Státní zastupitelství Ruské sovětské federativní socialistické republiky Prokurátoru Sverdlovské oblasti Soudnímu radovi 3. třídy — s. Klinovovi N. (osobně)

Vracím ukončené trestní řízení ve věci úmrtí turisty Ďatlova a dalších.

V dokumentech, radiotelegramech a deníkových záznamech členů Ďatlovovy výpravy jsou zachovány pravopis a interpunkce originálů. — pozn. autorky

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 24

3.4.2018 6:59:50

Příloha: 1. Spis v 1 díle. 2. Album. 3. XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX2 Zást. prokurátora RSFSR Státní soudní rada 3. třídy (Urakov)

Tady byl text psaný rukou, křivě, jak hrdí autoři obyčejně podepisují své knihy:

s. Rogovové Ju. I. dle pokynu N. I. Klinova žádáme o uschování v tajném archivu, balíček skladovat v PT režimu 11/VII ‘59

Přece jen jsem se rozhodla dát si čaj. Nakonec, složky a ty záhadné papíry mi neutečou. Mimoto jsem se musela zamyslet nad tím, co za podivné věci se to se mnou dějí. Dříve mi v přemýšlení pomáhala cigareta (ve skutečnosti mi v něm samozřejmě bránila, z kouření se hloupne, to je pravda), ale teď mi zůstal jenom čaj. A v tu chvíli se stalo následující. V hlavě mi začalo vířit šest čísel. Jako písnička: osm-pět-jedna-čtyři-devět-dva. A pořád dokola a dokola… Čísla byla úplně rozdílná, ani jedno se v kombinaci neopakovalo. Seznam? Kód?

Tak se dříve vyplňovaly řádky místo linky. — pozn. autorky 25

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 25

3.4.2018 6:59:50

12. Schumacher se doma nudil. Když odcházím, sedává si na parapet a dlouho sleduje z okna ptáky. Zvenčí dobře vidím jeho huňaté tváře. Trochu jsme se uvítali, potom jsem si rychle uvařila čerstvý čaj a šla jsem zrealizovat svůj sen. Emil Sergejevič jasně přikázal, abych našla „kartonovou obálku“. Nic komplikovaného — v tašce byly jenom dvě takové a obě ze sousedního bytu. V první obálce ležel svazek xerokopií, část z nich byla stejná jako dokumenty od Světy. Ale z druhé jsem vytáhla novoučké listy, nedávno vytištěné na kvalitní tiskárně. Byl to současný text, ale nebylo pochyb, že se taky týká Ďatlovců.

SLOVNÍK 1959 A AKSELROD, MOISEJ ABRAMOVIČ — mistr sportu v turistice, vedoucí skupiny studentů UPI, která byla součástí expedice vyslané z Jekatěrinburgu do Ivdělského okresu, aby pátrala po zmizelé Ďatlovově skupině. Akselrodův tým dopravili vrtulníkem k hoře Otorten mezi prvními, v únoru roku 1959. Akselrod se až do své smrti v roce 1998 snažil zjistit pravdu a dopátrat se, co se v Ďatlovově průsmyku 1. února 1959 stalo, co bylo příčinou smrti devíti turistů, kteří byli jeho spolužáky a přáteli. Ihned po tragédii vyslovil své mínění, že to „těžko mohly být rakety“, později podrobně rozpracoval verzi o lavině. ALMA — fena plemene východoevropský ovčák, účastnila se pátrání po všech Ďatlovcích u hory Cholat Sjachyl.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 79

3.4.2018 6:59:53

Vojáci pod vedením kapitána Černyševa s sebou přivezli speciálně vycvičeného psa. Právě Alma našla 26. února 1959 tělo Ziny Kolmogorovové. ASKENADZE, VLADIMIR MICHAJLOVIČ — v roce 1959 byl studentem UPI. V květnu roku 1959 velel studentům, kteří se účastnili pátrání po Ďatlovově nezvěstné výpravě u hory Cholat Sjachyl. Nyní žije v Sevastopolu. ATMANAKI, GEORGIJ — turista z Pervouralsku, jeho skupina byla od 7. února 1959 na výpravě v oblasti hřbetu Molebnyj Kameň. V případu vystupuje jako svědek „ohnivých koulí“, později se účastnil pátrání po Ďatlovcích. AUSPIJA — řeka v Ivdělském okrese Sverdlovské oblasti, pravý přítok ř. Lozvy. Z mansijského Avyspi (význam neznámý). 31. ledna 1959 Ďatlovova skupina vyrazila k pramenům Auspije a pokoušela se průsmykem projít do údolí ř. Lozvy, ale kvůli nízkým teplotám a silnému větru byla nucena se průsmykem vrátit a rozbít tábor. Na horním toku Auspije skupina zřídila skrýš, kde zanechala zásoby jídla a část vybavení. Auspija je mnohokrát zmiňována ve značném množství dokumentů o Ďatlovově případu.

B BRUSNICYN, VADIM DMITRIJEVIČ — účastník pátrání po nezvěstných turistech z UPI v březnu 1959. Patřil do pátrací skupiny, která našla stan a později těla Krivoniščenka a Dorošenka.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 80

3.4.2018 6:59:53

C CEDR — jehličnatý stálezelený strom. Pod mohutným cedrem rostoucím na svahu hory Cholat Sjachyl objevil 26. února člen pátrací skupiny Slobcov těla Ďatlovců Krivoniščenka a Dorošenka. To byl první děsivý nález. Následně se, kvůli stručnosti, Krivoniščenkovi a Dorošenkovi začalo říkat „dva u cedru“. Vedle těl se našly stopy po ohni, který hořel přibližně hodinu. Dřevo na oheň získávali skákáním po větvích a jejich lámáním, přičemž ten, kdo to dělal, musel vylézt vysoko do koruny. Právě tato okolnost nahrává úvaze o oslepení Ďatlovců — kolem cedru se nacházelo značné množství klestí, které mohli bez problémů využít pro rozdělání ohně. Ostatně je obecně známo, že cedrové dřevo velmi dobře hoří. Má se za to, že onen cedr tam roste dodnes. Podle V. Karelina — průzkumníka, aktivního účastníka expedice — cedr pokáceli téměř ihned po události, aby odstranili orientační bod pro turisty-poutníky. To znamená, že turisté, kteří průsmyk navštívili mezi lety 1970—1990, se dívali na jiný cedr a mylně jej považovali za „ďatlovský“.

D DENÍK — záznamy z jednotlivých dní. Téměř každý turista z Ďatlovovy skupiny měl osobní deník. Proto jsou v trestním spisu zmíněny deníky Ďatlova, Kolmogorovové, Dubininové, Kolevatova, Slobodinův zápisník atd. Kromě osobních měla skupina i společný deník, kam přispívali popořadě. Poslední záznam ve skupinovém deníku je z 31. ledna. Poslední záznam v osobním

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 81

3.4.2018 6:59:53

deníku Dubininové — z 28. ledna. Deníky téměř všech členů skupiny byly nalezeny na místě tragédie v únoru 1959. Existuje verze, podle které byl poslední záznam v denících (osobních i společném) odstraněn vojáky, kteří dorazili na místo (jako součást skupiny, která měla zahladit stopy, nebo během nalezení stanu). Kolevatovův deník nalezen nebyl, ačkoli Kolevatov se k vedení deníku stavěl pedantsky, cenil si ho. V případu také figurují osobní deníky Maslennikova, velitele pátrací operace, nicméně jsou v osobním vlastnictví jednoho z průzkumníků, málokdo je viděl. DOROŠENKO, JURIJ NIKOLAJEVIČ (nar. 1938) — student UPI, člen Ďatlovovy tragické výpravy k hoře Otorten. Dorošenkovo tělo bylo nalezeno 26. února 1959 na svahu hory Cholat Sjachyl, pod cedrem, který byl od stanu vzdálen 1500 m. Vedle něj se nacházelo tělo Georgije Krivoniščenka. Dorošenkovy ruce byly popálené a on sám byl svlečen do spodního prádla. Poblíž se našly „stopy lidské činnosti“ — zbytky ohniště, které hořelo cca 1—1,5 hodiny. Podle pitevní zprávy, vypracované Vozrožďonným, Dorošenko umrzl. Badatelé zabývající se Ďatlovovým případem Dorošenkovi a Krivoniščenkovi říkají „ti u cedru“. Jejich těla byla nalezena jako první. Dorošenko byl zkušeným turistou, sám velel výpravám na náročných túrách. DUBININOVÁ, LJUDMILA ALEXANDROVNA (nar. 1938) — studentka 3. ročníku ekonomicko-inženýrské fakulty UPI, členka Ďatlovovy tragické výpravy k hoře Otorten. Její tělo bylo nalezeno 4. května 1959 ve vzdálenosti 75 m od cedru směrem k údolí 4. přítoku řeky Lozvy, pod 4—4,5m vrstvou sněhu. Společně s ní se našla těla Alexandra Zolotarjova, Nikolaje Thibeaux-Brignollese

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 82

3.4.2018 6:59:53

a Alexandra Kolevatova. Měla na sobě Krivoniščenkovy a Dorošenkovy věci; byly odřezané nožem, jako by je sundávali už z mrtvoly. Pitva prokázala, že dvacetiletá Ljudmila utrpěla symetrickou frakturu 2., 3., 4., a 5. žebra na pravé straně a 2., 3., 4., 5., 6., a 7. na straně levé (existuje teorie, že délka zlomenin odpovídá délce pažby kalašnikova). Kromě toho jí chyběl jazyk a byla patrná neobyčejná pohyblivost jazylky. Dubininová zemřela následkem krvácení do srdce. Badatelé, zabývající se Ďatlovovým případem, říkají Dubininové, Zolotarjovovi, Kolevatovi a Thibeaux-Brignollesovi „poslední čtyři“. Našli je nejpozději ze všech a měli nejtěžší zranění (kromě Kolevatova). Dubininová dle vzpomínek příbuzných a přátel turistů vstoupila do turistického života na UPI hned od prvních momentů svého působení na univerzitě. Ráda zpívala, byla dobrá fotografka. Spolužáci vzpomínají: „V tajze pod vrcholem hory Grandioznyj, v pohoří Východní Sajan, došlo k nehodě. V důsledku neopatrného zacházení s puškou jí jeden lovec omylem prostřelil nohu broky. <…> Hrdinně pak snášela veškeré útrapy svého transportu neprůchodnou tajgou… Během zimních prázdnin v roce 1958 už sama vedla lyžařskou výpravu druhého stupně obtížnosti v Severním Uralu.“ Dubininová je pohřbena na Michajlovském hřbitově v Jekatěrinburgu.

Ď ĎATLOV, IGOR ALEXEJEVIČ (nar. 1936 v Pervouralsku) — student pátého ročníku fakulty radiotechniky UPI. V roce 1959 mu zde bylo nabídnuto místo proděkana (!).

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 83

3.4.2018 6:59:53

Měl neobyčejné nadání na elektroniku, profesionálně se věnoval turistice. Mnohokrát vedl výpravy různých obtížností. Od ledna do února 1959 vedl výpravu k hoře Otorten, která skončila tragickou smrtí všech devíti účastníků. Ďatlovovo tělo bylo nalezeno 26. února 1959 v linii od cedru ke stanu, který byl postaven na úbočí vrcholu 1079. Ďatlov ležel na zádech, v náručí kmínek tenké břízy. Jeho smrt podle pitevní zprávy nastala v důsledku podchlazení, vnější ani vnitřní zranění neměl. Badatelé zabývající se Ďatlovovým případem Igora v dalších letech obviňovali ze špatné organizace tábořiště, která měla za následek úmrtí všech členů výpravy vlivem sněhové bouře, uvolněné laviny nebo jiných přírodních katastrof. Nicméně profesionální turisté hodnotí Ďatlovův postup jako zcela správný, umožňující ušetřit čas a síly. Průsmyk, kde v noci z 1. na 2. února 1959 tragicky zahynulo devět lidí, dostal jméno „Průsmyk Ďatlovovy výpravy“, který se díky krátkosti dokonce i na mapách označuje jako Ďatlovův průsmyk. Do průsmyku, kde se našla těla, byla v roce 1963 umístěna pamětní deska se jmény turistů a nápisem Bylo jich devět. Ďatlovův průsmyk se stal poutním místem turistů, badatelů a všech lidí, kterým děsivá záhada Hory Mrtvých nedává spát. Ďatlov je pohřben na Michajlovském hřbitově v Jekatěrinburgu. ĎATLOVŮV PRŮSMYK — průsmyk na východním výběžku hory Cholat Sjachyl na severu Sverdlovské oblasti. Bezejmenný průsmyk se stal místem úmrtí skupiny turistů z UPI s Igorem Ďatlovem v čele. Turisté se utábořili na svahu hory Cholat Sjachyl 1. února 1959, kde se

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 84

3.4.2018 6:59:53

poté stalo něco, co mělo za následek tragickou smrt všech devíti turistů. Nyní se v průsmyku nachází pamětní deska (zhotovená na náklady příbuzných zesnulých), název Ďatlovův průsmyk lze najít na jakékoli mapě Ivdělského okresu Sverdlovské oblasti. Oficiální název je Průsmyk Ďatlovovy skupiny, ale kvůli stručnosti mu kartografové a badatelé říkají Ďatlovův průsmyk.

G GORDO, LEV SEMJONOVIČ (nar. 1918) — v roce 1959 byl předsedou sportovního klubu při UPI. Právě sportovní klub vyslal Ďatlovovu skupinu v lednu 1959 na výpravu k hoře Otorten. Společnost obvinila Gorda (a také druhé vedoucí) z tragického úmrtí lyžařů. Nedostatečně promyšlená organizace výprav, nedostatek peněz, absence radiostanice a nezbytných potravin, to vše bylo uvedeno mezi příčinami, které měly za následek smrt Ďatlovců. Ačkoli výprava opravdu neprobíhala dle předpisů (Ďatlov například nenechal v klubu kopii trasy a nikdo si s tím nedělal starosti), největší hněv vyvolala — a naprosto spravedlivý — organizace pátrání po zmizelých turistech. Přesněji absence jakéhokoli pátrání do té doby, dokud sami příbuzní nezačali bít na poplach. Po pohřbu Ďatlovců na Michajlovském hřbitově ve Sverdlovsku byl Lev Gordo odvolán z funkce a byla mu udělena důtka, která byla zanesena do jeho evidenční karty, což se v té době považovalo za vážný prohřešek. Nicméně za několik let mu byla důtka „zrušena“, jelikož Gordo dobře pracoval… ve sportovním klubu při UPI, odkud, jak se ukázalo, nikdy neodešel. Zájem

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 85

3.4.2018 6:59:53

vyvolávají funkce, jaké během své pracovní kariéry postupně zastával: pracoval jako vedoucí pionýrského oddílu 1. okresního výboru VLKSM1, velitel tranzitní stanice Správy NKVD2, byl vyšetřován ve vazbě, potom pracoval na pozicích zástupce ředitele integrované sportovní školy a učiliště Dinamo, vedoucí intendantského zásobování batalionu (během války), starší inspektor Správy ženijních batalionů Ministerstva vnitra, vedoucí zásobování továrny na likéry a vodku. Právě odtud přišel pracovat do sportovního klubu při UPI.

H HODINKY — přístroj na měření času v rozmezí 24 hodin. Ve spisu o úmrtí turistů z Ďatlovovy skupiny figurují čtvery hodinky. Hodinky značky Zvězda na Slobodinově ruce ukazovaly 8 hodin a 45 minut. Hodinky značky Zvězda na levém předloktí Igora Ďatlova ukazovaly 5 hodin a 31 minut. U Nikolaje Thibeaux-Brignollese se na levém předloktí našly dvoje hodinky: sportovní, které ukazovaly 8 hodin 14 minut a 24 sekund, a hodinky značky Poběda, na kterých bylo 8 hodin a 39 minut. Podobný čas na hodinkách vypovídá buď o tom, že se zastavily ze stejného důvodu, nebo je prostě natahovali ve stejnou dobu. HORA MRTVÝCH — viz Cholat Sjachyl.

1 2

Všesvazový leninský komunistický svaz mládeže — pozn. překl. Lidový komisariát vnitřních záležitostí — pozn. překl.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 86

3.4.2018 6:59:53

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 258

3.4.2018 7:00:03

OBSAH

„HLEDÁME TO, CO JITŘÍ NAŠE SVĚDOMÍ“ (předmluva Alexeje Ivanova)

OD AUTORKY

Část první

ZA DENNÍHO SVĚTLA A SLUNEČNÉHO DNE

Část druhá

ZLOMENÁ SVÍCE

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 259

159

3.4.2018 7:00:03

AKROPOLIS

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije PoljakoJurij Poljakov va (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět. Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná… Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

AKROPOLIS

Neopětovaná láska, ale i vidina lepších zítřků, láska, v níž je také místo pro bolest, omyly a neporozumění – to vše jsou témata knižního výboru z povídek Viktoria Tokarevová ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové (* 1937). V její realisticky psychologické tvorbě, která se již stala součástí fondu klasické ruské literatury dvacátého století, nechybí místo pro humor a ironii, lásku a smrt, překvapivé zvraty a především prostor pro rozbor protichůdných vztahů mezi mužem a ženou. V každé z pěti

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 260

3.4.2018 7:00:03

povídek se autorčiny literární postavy potýkají s každodenními problémy, starostmi a radostmi všedního dne. Zápletky však nepřekypují únavným sentimentem, jak by se mohlo na první pohled zdát – mnohdy se v nich objevuje láska bez příkras, mnohdy přecházející z groteskní roviny v mrazivou vážnost a balancující na hraně tragického a směšného. Konec příběhu autorka často ponechává otevřený a opouští své hrdiny na rozcestí před těžkou životní volbou, čímž dává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci postav a jejich osudů. Povídkám přitom nechybí ani kritický podtext břitce komentující období končící sovětské perestrojky. V tom všem spočívá tajemství jejího čtenářského úspěchu napříč generacemi. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Hlavními aktéry pro nás exotické črty ze sibiřského maloměsta roku 1948 jsou vedle autorova mladého alter ega hazard, hrdost a hlad – a také hodiny francouzštiny s jemnou, nekonvenční učitelkou Lýdií Michajlovnou, které nejde jenom o dril výslovnosti, ale i o blaho osamělého, chudokrevného chlapce. Hodiny francouzštiny přináší vhled do nelehkých poválečných let, a to očima hocha, který se již ve svých jedenácti letech ocitá na prahu dospělosti a musí si daleko od rodné vesnice poradit jak s učením a spolužáky, tak s věčně prázdným žaludkem. Mince, zaměřovaná, čára – znáte tyto dětské hry? A co se stane, když se z nevinného hráčského zápalu stane jediný způsob, jak přežít v cizím městě? – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 261

3.4.2018 7:00:04

AKROPOLIS

Novela populární současné ruské prozaičky Anny Matvejevové, autorky bestselleru Ďatlovův průsmyk, zavádí čtenáře do zákulisí provinční operní scény. Střípky vnitřního světa malíře Sogrina se proplétají s životními epizodami jeho celoživotní lásky Taťány. V detailních popisech každodenní všednosti se čtenář jakoby mimochodem dovídá, proč je herectví dědičnou profesí či proč bývají vztahy matek a dcer tak komplikované. Především je to ale kniha o lásce, o touze a o naději. Zpočátku útržkovité, zdánlivě navzájem nesouvisející epizody a jednotlivé postavy se postupně slévají do jednoho životního osudu. Autorka staví své vyprávění na pocitech, na atmosféře uměleckého světa, kterou díky dokonalé znalosti divadelního prostředí dokáže mistrně zprostředkovat. Zásluhu na tom, že se novela přes svou složitou stavbu čte jedním dechem, má i autorčin specifický výrazový styl plný neotřelých obrazů a metafor. Jde o citlivě a lehce napsanou prózu dotýkající se i hlubokých a věčných otázek lidské existence. Děj ústí do úlevné katarze, mnohé však zůstává nedopovězeno… – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu. Anna Matvejevová

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 262

3.4.2018 7:00:04

Anna Matvejevová

ĎATLOVŮV PRŮSMYK

aneb Záhada devíti

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 377. publikaci Překlad Markéta Klobasová Redakce Milena Machalová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Caslon Lukáš Fairaisl Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 264 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-208-2 ISBN 978-80-7470-209-9 (MOBI) ISBN 978-80-7470-210-5 (ePUB) Doporučená cena včetně DPH 229 Kč

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 263

3.4.2018 7:00:04

Anna Aleksandrovna Matvejevová (1972, Sverdlovsk) je ruská spisovatelka, redaktorka a žurnalistka řadící se k uralskému magickému realismu. Ve svém rodném městě vystudovala žurnalistiku a v letech 1997 a 1998 vyhrála literární soutěž časopisu Kosmopoliten. Její díla vyšla jak v časopisech (Ural, Novyj mir…), tak knižně již v devadesátých letech a byla přeložena do několika jazyků. Matvejevová byla opakovaně nominována na Velkou ruskou cenu. Česky se jako první objevují její díla Najít Taťánu a Ďatlovův průsmyk. Anna Matvejevová žije v Jekatěrinburgu s manželem, třemi syny a kocourem.

AKR_DATLOV_blok_TISK.indd 264

3.4.2018 7:00:04

ISBN 978-80-7470-208-2

ĎATLOVŮV PRŮSMYK ANEB ZÁHADA DEVÍTI

A tak se minulost setkává se současností, suchá fakta s obyčejným, civilním příběhem osamělé, rozvedené spisovatelky. Protokoly, pitevní zprávy, přepisy výslechů a další archiválie na stránkách knihy jsou však zcela reálnými dokumenty z jekatěrinburských archivů i pozůstalosti obětí a předkládají tak čtenáři jedinečný soubor původních informací o tragédii, která v padesátých letech zasáhla celý Sverdlovsk (nynější Jekatěrinburg) a svými nevyjasněnými okolnostmi zasela zrnko nespočtu konspiračních teorií.

ANNA MATVEJEVOVÁ

ĎATLOVŮV PRŮSMYK ANEB ZÁHADA DEVÍTI

ANNA MATVEJEVOVÁ

Záhadná smrt devíti mladých studentů ze Sverdlovsku lidem už přes padesát let nedává spát. A když mladá jekatěrinburská spisovatelka jednoho dne skrze kukátko na chodbě uvidí skupinku lyžařů, ještě neví, že ďatlovskou badatelskou horečkou brzy onemocní i ona. Když zemře její soused, do rukou se jí dostane fascikl dokumentů o pátrání po výpravě Igora Ďatlova, která se v zimě roku 1959 vydala na túru po Severním Uralu – a nikdy se odtud nevrátila. Anna se do dokumentů se zápalem noří a spatřuje v nich šanci na novou knihu, která by konečně prolomila ledy její tvůrčí krize.

9 78 8 0 74 702 0 8 2

AKR_DATLOV_cover_TISK.indd 1

4.4.2018 9:35:01